February 2009

12. Začátek a konec

28. february 2009 at 9:21 | Temprence |  Jezdkyně
Pokusila jsem se k videu vložit hudbu. Schválně, zkuste si vypnout, to co právě posloucháte, jestli vám to pohraje :)

Ne … Šeptla potichu Maya. Jared ji položil ruku kolem ramen, jakoby ji svedl ochránit.


Ale ano. Legenda se naplňuje.

25. Konec

25. february 2009 at 21:12 | Temprence |  Dva
Souhlasím s tím, že je to místy trochu prapodivný... Ale co už ... Užijte si tu poslední kapitolu !

Nepojmenovan1-56.jpg picture by tempren-ce

Všechny pohledy si upřeli na Shikamara. ,,Co budeme dělat ?" Zopakoval otázku, o poznání tišeji.


,,Co ?" Zeptala se Kioshi s přitroublým úsměvem na tváři.


,,Ty," ukázal prstem na Kibu, ,,a ty," tentokrát jeho prst mířil na Kioshi, ,,najdete Ino. A my," postupně jeho ukazováček přejel po zbytku týmu, ,,si to vypořádáme s mizukage."


,,S tím nesouhlasím," ozval se Kioshi.

Svět v obrazech, obraz světa

19. february 2009 at 17:16 | Temprence

SVĚT V OBRAZECH, OBRAZ SVĚTA


Vždycky jsem si myslela, že jsem procestovala spoustu míst a viděla spousty věcí a vím toho hodně. Jenže … Zvláštní, že vždycky když jste si něčím stoprocentně jistí, nikdy to není pravda.

Byl to den, jako každý jiný. Ráno jsem vstala, nasnídala se, oblékla se a nasedla do svého auta, přesně tak, jak bych to udělala, kterýkoliv jiný den.

Jela jsem po dálnici, bydlela jsem kousek od města. Po necelých deseti minutách jsem se napojila na odbočku, která mě dovedla do města. Zastavila jsem na červené, rozjela. Zastavila,rozjela a pořád a pořád. Čas neúprosně běžel. Jen jednou jsem jela na červenou. Pokud ještě někdy budu řídit auto, už nikdy na červenou nepojedu.

Nevím co se stalo dál. Vždycky jsem si představovala, že když se stane autonehodu, lidé začnou pobíhat a křičet, ukazovat si na zkrvavené tělo. Opravdu nevím, jaké to teda ve skutečnosti je, protože … mám ten pocit, že jsem byla … mimo ?


Vlastně - však víte jak se to říká … Že vám před očima proběhne celej váš život. Můžete mi věřit, není to kec !

Jak jsem tak ležela ( a ležela jsem ? ) měla jsem pocit, že se nacházím někde v kině - v malém kinosálu - kdy mně starý pán pouští celý můj život. Jako nějaký dokument, nebo film. Seriál ?

Znovu jsem byla u narození mé mladší sestry. A mladšího bratra. Znovu jsem viděla umírat svou matku. Zase jsem šla poprvé do školy a pak zase odešla. Vystudovala jsem gymnázium. A pak složila maturitu. A dostala se na vysokou. Studovala, studovala, studovala tak dlouho, dokud jsem nedostudovala. Dostala jsem práci a začala cestovat. Nejdřív pomalu - jen do okolních měst a vesnic. Obrázky lidí - starých,mladých - radnic, parků, stromů, … Byla to nádhera.

Později, když se mi před očima promítla všechna místa České republiky, které jsem navštívila, zapátrala moje mysl - moje vzpomínky i na místa, kam jsem vycestovala.

Jako první zastávka, byla i moje první "mise." Jela jsem po prašné cestě. Auto drkotalo, já se drkotala. Po chvilce jsme dojeli. Byl to malý domek, spíše cosi, co se domku vzdáleně podobalo. Vzala jsem všechny svoje věci a vystoupila z drobného džípu. Strach na mně dýchal už z dálky - sebrala jsem veškerou svou odvahu a pokračovala v cestě. Věděla jsem co mě čeká - spoustu malých dětí, bez rodičů ( zabila jim je válka ), kteří jsou sami. Ale od teď nebudou. Budou mít mně. Budu jejich učitelka. Učitelka života. Po měsíci jsem musela odjet domů. Měla jsem pocit, že mně někdo roztrhl na dvě půlky.

Dlouho jsem netruchlila - neměla jsem čas. Poslali mě zase pryč. Tentokrát přímo doprostřed války. Vzpomínám si jak mně zajali, jak mně drželi, a já měla doopravdy pocit, že zemřu. Do teď si nejsem jistá, jak jsem to vlastně dokázala přežít. Když jsem se vrátila - myslela jsem si, že na světě není nic než utrpění. Měla jsem těžkou depresi. Opravdu moc, moc těžkou. Nevycházela jsem z domu, byla jsem izolovaná od všeho. A pak - přišla další mise.

Do Jižní Ameriky - za krásami domorodců. Tohle bylo štěstí. Všichni byli tak moc přirození, tak moc šťastní. A já jim to přála. Tak moc přála. Jenže jejich kmen vymíral. Napadla je nějaká nemoc, na kterou jsem měla, spolu se svou skupinou, studovat. Měli jsme sice spoustu poznatků, ale oni dál umírali. Cítili se Šťastní a plní energie a pak prostě - zemřeli.

Cestovala jsem dál. Každá další cesta mně naplnila něčím novým. A cestovala bych dál, kdybych dostala šanci a mohla žít.

Jsem zvědavá - jaká bude moje poslední cesta života ? A … Bude to vůbec cesta života ?

V kinosálu se zhaslo, naběhli titulky. Film skončil, lidé dojedli popcorn, dopili kolu a šli zase o dům dál.

4. Spící upírka

19. february 2009 at 7:40 | Temprence |  Jako jedna


,,Kdo je to ?" Pokynul ramenem na dívku, která stála boku nově příchozího.



,,Nepředstavila se," zavrčel nepřátelsky. Napětí v hlase, bylo téměř hmatatelné. ,,Vsadím se, že jedna z vás."


Mladík se otočil zpátky do domu a zakřičel : ,,Carlisle !"

5. Co bych si už nikdy nepřála vidět

13. february 2009 at 9:18 | Temprence |  Krok do prázdna
,,Už je vzhůru," uslyšela jsem neznámý hlas.


,,Nerad mlátím ženy," smích. Nevím co na tom bylo vtipné a mě začala vracet paměť. Bolest, nebolest posadila jsem.


,,Ty malej hajzle…" zasyčela jsem zlostně. Vystartovala jsem rychleji, než mně mohl kdokoliv zastavit a skočil jsem po něm. Přistál na zádech, ve sněhu. Respektive na zbytku toho, co z něho zbylo. Byla to spíš břečka než sníh.

11. Rituál

11. february 2009 at 8:21 | Temprence |  Jezdkyně
Dívčino tělo vzplálo v modrém plameni. Černé šaty se roztrhali stejně jako spodní prádlo. Voda se ji začala obmotávat kolem celého její těla. Vytvořila vysoké, šněrovací boty. I krátké, téměř průsvitné šaty. Kolem pasu se drobná šňůrka. Dokonalý nůž. Vlasy upravené do dokonalého culíku. Když vše skončilo, Maya se v bezvědomí zhroutila na zem. Kolem její pasu byly i její nové zbraně. Malá dýka. Dlouhý, štíhlý a mnoho barev odrážející meč.

**

Stejně jako Maya i Lyra procházela proměnou. Její tělo, jakoby se uzavřelo v bublině vysoko nad zemí. Ze zad ji vyrazil pár dlouhých, ohnivě zbarvených křídel. Kolem prsů úzký korzet ze železa. Zbytek trupu měla holý. Kolem krku měla uvázaný ohnivě zbarvený plášť, sahající po kotníky. Nohy ji zakrývali dlouhé a volné kalhoty. Přes rameno toulec. V ruce luk. Kolem pasu tlustý, kožený pás. A v něm pouzdro, ze kterého trčela nádherně zdobená rukojeť, pravděpodobně meče. Kdyby Safira rychle nezareagovala, spadla by na zem.

24. Probuzení

10. february 2009 at 17:34 | Temprence |  Dva
Nepojmenovan1-56.jpg picture by tempren-ce

,,Shikamaru !" Udýchaná vyběhla na chodbu. Seděl na lavičce o poschodí níž.


,,Je má paní v pořádku ?"


Sprostě zaklela a rozběhla se zase pryč.

4. Poprava

6. february 2009 at 20:44 | Temprence |  Krok do prázdna
,,Tvé peníze půjdou na dobrou věc. S pozdravem - Robin Hood."

Vztekle jsem zmuchlala papírek do malé kuličky a zahodila. Několikrát na něj dupla a pak až spokojeně odešla.


3. Jeden nahý vlkodlak

5. february 2009 at 17:15 | Temprence |  Jako jedna
Upírka si provokativně natočila jeden svůj vlas na prst. Vlk nezaváhal ani na okamžik a skočil. Dopadl,jen několik centimetrů od ní. Než stihla vzpamatovat, chňapl. Tentokrát s úspěchem. Svými velkými,býlími tesáky svíral dívčinu paži.


Vykřikla. A křičela. Trhalo to uši, její řev. Ale nikdo ji nemohl slyšet. Nikdo jen on. A on ji chtěl zabít.


Myslela jsem,že zemřu. Ale tentokrát doopravdy. A najednou - jsem se přestala bát. Bylo to … přirozené.

10. Dobrodružství začíná

3. february 2009 at 20:52 | Temprence |  Jezdkyně

Maya na ni upírala svoji oči,ruce založené v bok. ,,Nezapomněla jsi na něco ?" Zeptala se podrážděně.

,,Na co ?"

,,Chystáš tady válku a já mám na sobě svoje nejlepší šaty. Jestli na nich bude jen jediná dírka,matka mě zabije !"