Dopis za okno strčím

15. december 2010 at 22:48 | Temprence

Rozhodla jsem se téma týdne pojmout neradičně tradičně a sice formou nezajímavé povídky. Doufám, že se při ni zamyslíte, aspoň trošičku. A třeba vám dojde, že nemusíte mít všechno. Vždyť ke štěstí přece nepotřebujete skoro nic.



"Hej! Ann!" Drobná černovlasá dívka se otočila za svoji spolužačkou, která volala její jméno. Zastavila se a Rebecca k ní doběhla. "Ann, jsem Thomasův tajný Ježíšek," zazubila se blondýna. "Thomasův, chápeš?!"
Ann bezmyšlenkovitě přikývla. V kapse žmoulala lísteček s Rebečiným jménem. Přála si, aby ji mohla dát něco,… Něco krásného. Něco, co by vystihlo, to, co k ní cítí. Přátelství.
Ale nemůže.
"A co mu dáš?" Zamumlala potichu. Rebecca se zazubila. "Pusu!" Rozesmála se a objala Ann kolem krku. "Už musím jít, máma na mě čeká. Jedeme do obchoďáku. Dostanu na Vánoce kozačky. Ale máma mi nechce koupit s podpatkem. Však víš, ty co jsem ti ukazovala."
"Hm."
Rebecca políbila svoji přítelkyni na tvář a zmizela v davu spolužáků, co vycházeli ze školní budovy.
Ann si strčila ruce do kapsy a vytáhla si černé rukavice. Když si je nasazovala na ruce, přemýšlela, jako by to mělo mít kožené rukavice. Takové, co má Jessica. Růžové. I když to není její oblíbená barva. Ale jsou kožené.
Ann nebyla vybíravá, protože neměla z čeho vybírat.
Od svých šesti let žila v dětském domově. Nejdřív ji umřeli rodiče, potom i prarodiče a nakonec zůstala U Veselého úsměvu. Vždy, když procházela těmi proskleněnými dveřmi dovnitř, přemýšlela, kdo dal jejímu dětskému domovu, takový název. Nemělo to logiku. Nikdo se neusmíval. Nikdo nebyl veselý.
Jen ti, co odcházeli se s novými rodiči, byli veselí. Smáli se. Posmívali se. Těm méně šťastným.
Dívenka otevřela dveře od výtahu a zmáčkla tlačítko svého patra.Výtah se maličko zhoupnul a tiché hučení prozrazovalo jeho pohyb. Další zhoupnutí a výtah zastavil na své zastávce. Ann pomalým tahem otevřela dveře a zamířila do svého pokoje.
Vysvlékla bundu, aby ji pověsila na malý háček. Tašku hodila k posteli a z kapsy od starých džínů vytáhla papírek.
Jméno, které na něm bylo napsané, jakoby zářilo do všech stran. Ann na něj zírala, neschopná přemýšlet.
"Co by mohla Rebecca chtít?" zamumlala si potichu pro sebe. Má všechno - rodinu, přátelé. Co víc by si měl člověk přát? Zdraví? Peníze? To všechno jsou jen maličkosti. Vymoženosti života.
Místo přemýšlení si lehla na postel a pohled hypnotizovala strop.
Co by si přála Ann?
Obejmout mámu. Říct ji, že ji ráda.
Záhrat si s tátou fotbal. Nebo se na něj třeba jen koukat.
Ochutnat babičinu buchtu.
Poslouchat dědečkovi šprýmy.
Zajít si do obchoďáku a něco si koupit.
Opít se.
Kouřit.
Zamilovat se.
Usmála se. A ty kozačky, co si Rebecca vybrala. Ty by taky chtěla.


single ladies
A co bych si přála já? Když jsem byla menší byl na prvním místě v mém dopisu Ježíškovi, vždycky celosvětový mír. Dnes už jsem pochopila, že je to utopie a zároveň vím, že bych v utopickém světě asi žít nechtěla.
Zůstává mi tedy pes.
Svoje vlastní šermířské vybavení ( ale vzhledem k finanční situaci naší rodiny si o něm můžu opravdu nechat jenom zdát )
Knížky!
Jsem celkem skromný člověk, nemyslíte? :D
 

Be the first one to judge this article.

Comments

1 Neliss "Nellie" Screamers Neliss "Nellie" Screamers | Email | Web | 18. december 2010 at 17:08 | React

Ach. :( Smutné, na zamyslenie rozhodne...

2 Temprence Temprence | Email | Web | 18. december 2010 at 21:48 | React

[1]: Achich. Já prostě musela něco napsat :D

3 Pauleen Pauleen | Web | 19. december 2010 at 16:52 | React

Nádherné. Smutné. Milé.
Jak by řekl náš učitel na literaturu: "Má to myšlenku, hloubku."

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement